O expedici

   Byli jsme malou českou horolezeckou expedicí, která se během 34 dnů v období od 16.1. až 18.2. 2009 ve složení Jaroslav Bartoš, Jan Štola, Lída Kábrtová a Jaromír Kulhánek pokusili dosáhnout několika vrcholů v pohoří And v Jižní Americe. Hora jež byla naším hlavním cílem se nazývá Aconcagua a měří 6962 m n.m. Svými klimatickými podmínkami odpovídá osmitisícovkám v Himálajích. Mimo to se pyšní svými 6-ti nej: nejvyšší hora Amerického kontinentu, nejvyšší hora západní polokoule, nejvyšší hora jižní polokoule, nejvyšší hora jižní Ameriky, nejvyšší hora mimo Asii, největrnější hora na světě.

   Mimo Aconcagu, bylo naším cílem si výpravu řádně užít v horách a v případě dobrých podmínek (počasí, fyzička, doprava, přístupnost, aj.) se pokusit o výstup na další vrcholky tohoto, mimo Asii, nejvyššího pohoří.

   Po mnoha měsících příprav, obrovském množství investované energie a času jsme na začátku naší výpravy - v Praze, odkud odjíždíme vlakem EC do Budapešti, kde nastupujeme na letadlo do Madridu, dále do Santiaga a až do Mendozy, města přímo pod pohořím And. Z velkých mrazů (až mínus 30̊ C) a zimy, která právě zužuje Česko se ocitáme na Jižní polokouli uprostřed léta v teplotách, které se přes den jenom stěží dostanou pod plus 30̊ C ve stínu. Kraťasy a tričko nahrazují teplé kalhoty, bundu, čepici a rukavice :) Po třech dnech vyřizování administrativy potřebné k dopravě, vpuštění a nutné organizaci v jednotlivých oblastech And, kam chceme zavítat, se konečně posouváme do hor, do oblasti Cordón del Plata. Zde strávíme 11 dní. Tato oblast je pro nás aklimatizační pro nadmořskou výšku a nemalé množství kyslíku, které v 6 tisících dosahuje pouhých 47%. Postupně zde vylézáme na vrcholky: San Bernardo (4150m), Mausy (4600m), Adolfo Calle (4273m), Stepanek (4120m), Pico Franke (4823m), Rincon (5369m), Vallecitos (5471m), Cerro Plata (5980m), Pico Plata (5857m), Lomas Amarilas (5136m).  Jedenáctý den expedice se přesouváme zpět do Mendozy, odkud po dvou dnech dokupování zásob, setkání s českými kamarády (které mimochodem skončilo obrovskou pitkou do třech hodin po zavíračce a neméně slavnou kocovinou druhý den) a zařizování posledních formalit, odjíždíme do Aconcagua národního parku. Jsme aklimatizovaní a zdá se, že i stále ještě v dobré fyzické kondici, tak postupujeme tábory Confluencia (3400), Plaza de Mulas – BC (4300), Canada (5050) až Nido de Cóndores (5540) v šesti dnech. Předpověď je špatná, budoucích 5 dní, bouřky, sníh, obrovské mrazy a Vieto Blanco (nejsilnější vítr na světě, dosahuje kolem 200 km/h). Prognóza počasí je tu však více než obtížná a tak to jdeme zkusit na vrcholový útok. Další den se přesouváme se zásobami na dva dny do kempu Colera (6030) (přejmenoval jsem ji na „choleru“ :) , protože přesně tak se člověk cítí v 6 tisících). Osmého února kolem osmé hodiny ráno vyrážíme směrem k vrcholu, na němž staneme kolem čtvrté hodiny odpoledne. Je jasno, hezké počasí, předpověď se nevyplnila. Na vrcholku nechávám modlitební praporek, znovu poděkuji hoře, že nás k sobě vpustila a pomalu se vracíme dolů.

   Z Plaza de Mulas - BC (4300) podnikáme ještě dalších 5 úspěšných výstupů na vrcholky hor: Cerro Manso (5531m), Cerro Bonete (5058m), Pt. W. Schiller (4922m), Cerro Catedral (5291m), Morro del Catedral (5015m). Součet všech stoupání je za celou výpravu v průměru 16 350m výškových.

   Náš příběh je jedním z mnoha, do velehor vyráží desítky podobných expedic a také nikde jinde na světě není život a smrt tak přirozeně a neuvěřitelně blízko sebe jako právě tady, v blízkosti horských velikánů.

Příběh naší cesty se však v jednom liší.

My jsme se vrátili všichni!

Nikomu z nás se nic nestalo. V pořádku jsme odletěli domů.

Jaroslav Bartoš

Motto

 Skutečné štěstí nespočívá v tom, že člověk dostává to co chce. Spočívá ve snaze najít zalíbení v tom co nechtěl.